Harper Lee je charakteristická tím, že nestaví na dynamiku děje, ale dává si záležet na tom, aby dílo čtenáře zasáhlo, podnítilo v nich bouři emocí i myšlenek. Tuto metodu aplikovala v příběhu Jako zabít ptáčka a použila ji i zde. Děj plyne pomaličku, ale o typické, pro čtenáře otravné stagnaci zde mluvit nelze, jelikož se neustále rozrůstá přehled Jeany Louise o okolním dění. Zobrazení tohoto progresu je nenáročné, nevtíravé a čtenáře nevyčerpává.

Postav hlídku se čte o trochu rychleji než autorčino předchozí dílo. Přestože obsahuje text málo dialogů, nemá to velký dopad na plynulost čtení. Výrazná změna, které si ihned všimne každý, kdo četl Nezabíjejte ptáčka, nastala v pozici vypravěče. Jean Louise už není ta, kdo čtenáře doprovází příběhem, ale autorka nabízí specifický typ vyprávění ve třetí osobě, ve kterém je hlavní ženská postava v centru pozornosti. Mnohokrát se čtenář setká s nevlastní přímou řečí, která v podobě první osoby reprodukuje myšlenky a pocity Jeany Louise.

Příběh se často vrací do minulosti, která však nezpomaluje děj, ale má své opodstatnění. Vzpomínky na dětství Jean Louise mnohdy přinášejí odpovědi na otázky, které si čtenář kladl již v předchozím díle. Některým skutečnostem, které jsou pro čtenáře podstatné, tady však autorka naopak nepřikládala velký význam (nejvýraznější příklad je postava bratra Jema). V jistých chvílích může důslednější čtenář pocítit zklamání, případně rozčarování z toho, že důležitým skutečnostem autorka nevěnovala dostatek prostoru. Míra zklamání je však velmi subjektivní a závisí na konkrétním čtenáři a jeho požadavcích.