Příběh je vyprávěn z pohledu nezávislého vypravěče a zatímco se zpočátku děj zaměřuje jen na Janie a Andersona, později se do centra pozornosti dostávají i postavy, které pomalu vstupují do děje a rozšiřují jeho kontext. Přestože charaktery nejsou ukázkově vyprofilovány a slouží spíše jen jako zprostředkovatelé nových souvislostí, autorka je stylizuje do poloh, které dokáží vyvolat ve čtenářích pochybnosti. Anderson je přímo posedlý svou vědeckou prací o dětech, které se nedokážou odpoutat od minulých životů, a Janie zase balancuje mezi nejistotou a nadějí, zda je její syn v dobrých rukou. Naproti tomu se postupně objevuje i další postava Denisy, která i po letech doufá v návrat svého ztraceného syna nápadně se podobajícího chlapci, se kterým se ztotožňuje Noah.

Čas zapomnění dokáže ve čtenáři vyvolat emoce. Příběh postupuje celkem rovnoměrně a publikum se neustále setkává s novými podněty, které je třeba zpracovat. Lidé, kteří tomuto tématu naplno důvěřují a umí si představit, že se podobné skutečnosti dějí i v reálném životě, mohou sem tam pocítit i mírný strach či obavu před jakýmsi imaginárním krokem do neznáma. Zajímavě se jeví i kapitoly, které sice nemají žádnou souvislost s dějovou linií, ale jsou výňatkem z jiné literatury. Čtenáři tak kromě příběhu Noaha poznají i jiné děti, které svato svatě popisovaly svůj život před narozením v současném těle.