Postava spisovatele, souseda, je v příběhu vypravěčem, který s hlavní hrdinkou prožívá všechny její psychické výkyvy, rozchody, vzestupy i pády. Kontrast mezi lepší společností newyorských filmových hvězd, ve které se Holly pohybovala, a společností jednoduchých lidí, ze které pocházela, dodává příběhu zvláštní trpkost. Capote na základě štěstí jedné osoby poukázal na různorodost priorit, které si lidé v důsledku bohatství dokáží vybudovat.

Přestože kniha byla napsána v 50. letech minulého století, neztrácí na aktuálnosti ani dnes. Nerozvážná rozhodnutí, štěstí, krása, touha po moci za každou cenu – to všechno jsou motivace, které vedou Holly do slepé uličky. Ale jako správná hrdinka přijímá svá rozhodnutí a nese za ně zodpovědnost.

Na Snídani u Tiffanyho se lze dívat dvěma způsoby. V prvním případě lze brát příběh mladičké slečny ve velkém městě jako fikci, a tedy všechny její excesy považovat za dokonalou hru fantazie autora, který částečně vsadil své něžnější pocity do hrdinky a své chlapské já do postavy spisovatele, která mu byla určitě vlastní. V tomto případě zvládl podat příběh velmi přesvědčivě a pro čtenáře mimořádně zajímavě. V druhém případě se však můžeme dívat na příběh jako na tragický osud mladé dívky, která vyrostla bez rodičů, toulala se, kradla a na přelomu 50. a 60. let měla velké štěstí a dostala se do lepší společnosti v New Yorku. Život zde ji však svým tlakem pohltil a ona se už neuměla dostat z kolotoče mafie, měkkých drog a vlastních lží.

Překlad Jarmily Fástrové nezklamal. Ve spolupráci s jazykovou korektorkou nastala naprostá souhra, a tak čtenář může mít pocit, že se nachází v New Yorku, v bytě s kocourem, knihami, koňakem a dívá se na dokonalou Holly (možná trochu v provedení Audrey Hepburn z kultovního filmového provedení).