Příběh o mladých lidech, kteří se poznají na tak pochmurném místě (i když samotná sezení jsou někdy vtipná), zavání hned od začátku depresivním dojmem. Mládež přinucená myslet na smrt, omezovaná kyslíkovými lahvemi, přihlížející tomu, jak jejich vrstevníci postupně nepřicházejí na společná setkání, je zde vykreslena docela živě, a tudíž je jen otázkou času, kdy tento fakt čtenáře emočně zasáhne. Pasáže zprostředkovávající léčbu rakoviny zde však nemají převahu, výrazněji působí situace, které se věnují citu hlavních hrdinů.

Tato skutečnost má však i svůj kontrast v podobě situací a dialogů, které působí vtipně, a vytvářejí tak paradoxní hořko-trpký humor. V této rovině autor netlačí na city a snaží se depresivní nádech zjemňovat tak často, jak jen to jde. Samotná zápletka je poměrně jednoduchá, tvoří ji četné všední situace ze života mladých lidí, přičemž však výrazně dominuje i jedna ne tak docela banální příhoda. Hazel a Augustus spolu podniknou výlet do Amsterdamu, kde potkávají autora Hazeliny oblíbené knihy, která má otevřený konec. Právě tato situace formuje jejich vztah.

Od jisté části knihy je poměrně snadné předvídat konec, ale i tak do poslední chvíle publikum doufá, že všechny náznaky definitivního závěru naberou příjemnější spád, a nakonec kniha skončí jinak. V závěrečných kapitolách emoce dosahují vrcholu a jejich podání je pro danou cílovou skupinu dostačující. Nahlédnu-li i pod povrch příběhu, jistým způsobem z něj lze vydolovat jakousi motivační myšlenku o pomíjivosti života a potřebě užívat si každý den tak, jak ve skutečnosti přichází. Jde však spíše o sekundární efekt knihy a tento odkaz je pod písmenky důkladně skrytý.