Po přečtení knihy se to bude ve čtenáři hemžit množstvím pocitů a myšlenek. V první řadě se zamyslí nad tím, jak je možné, že se autorce podařilo s lehkostí vymyslet 12 mini příběhů, které na úplném konci knihy dokázaly vytvořit půvabný a ladný celek, aniž by alespoň jedna část nevyznívala afektovaně či strojeně. A hned potom bude přemýšlet nad tím, jestli byla kniha vtipná, nebo smutná…

A právě tady se autorčin talent projeví nejvýrazněji. Dokázala podat osobní tragédie postav vtipně, trefně a s nadhledem. I pasáže, které by si v jiném díle zasloužily lítost či dokonce slzy, zde působily humorně, ale přesto byla zachována jejich vážnost. Kontrast stylu psaní a obsahu je tak specifický, že se již po několika stranách stává rozpoznatelným prvkem a humor se na čtenáře vynoří i v momentech, kdy by to vůbec nečekal. Autorka totiž umí vytvořit vtipnou scénu bez ohledu na to, zda se postavy nachází v bizarní, nebo zcela běžné situaci. Celkovému dojmu napomáhá i její specifický rukopis – mnohdy jde o extrémně dlouhá souvětí, která jsou však podána srozumitelně a jasně.

Každá kapitola zachycuje život jedné z postav, a to z pohledu první osoby. V jejím příběhu však čtenář zároveň hlouběji poznává i ty vlastnosti, které se do centra dění dostávají až o několik kapitol později, a tak stále objevuje další a další strany mince, až má na konci pocit, že tentokrát má mince stran rovnou dvanáct. V jednotlivých kapitolách se vždy znenadání vynoří souvislost, která opět vytvoří novou spojovací linii mezi charaktery a zároveň čtenářům ukáže i pohled na jednu a tutéž problematiku z druhé strany.

I když se jedná o oddechový kousek, není na škodu, pokud čtenář vstřebává detaily a pamatuje si základní vztahové vazby. Sníží tím riziko, že bude mít v ději, zejména ve druhé polovině knihy, trochu nepořádek. Vyprávění postav navíc není chronologické, prolíná se zde přítomnost s retrospektivou, a přestože jsou tyto pasáže od sebe zřetelně odděleny, je třeba si sem tam ujasnit, kde se právě čtenář nachází.