Dcera sněhu je magický a kouzelný příběh se spoustou znaků pohádky. Je poměrně obtížné odlišit fantazii od reality, rozeznat, co je skutečné a co na svět přišlo jen proto, aby nám připomnělo jeho kouzelné odlesky. Autorka zde dokázala nakombinovat fantazii s krutou realitou tak, aby výsledkem bylo nádherné dílo plné rozporů, které však vede k jednomu konci. Hřejivé teplo lásky, které mezi manžely panuje, dokáže rozehřát i kus ledu obklopujícího jejich skromný příbytek, a poprat se tak s tuhým mrazem, který zalézá pod kůži.

Nehostinné a tvrdé prostředí Aljašky je prvním výrazným elementem, který čtenáře ihned udeří do očí. I když se autorka zaměřuje na popisy, kterými předkládá publiku nádherné obrazy dýchající specifickou atmosférou, tyto pasáže nelze považovat za jakési dějové škůdce, kteří by ubližovali gradaci děje. Příběh sice nikam nespěchá, plyne si svým vlastním tempem, ale každá kapitola má v románu svůj význam. Zároveň prostředí, do kterého je děj zasazen, pomáhá čtenáře držet při zemi. Štiplavý vítr, nánosy sněhové přikrývky a každodenní boj o přežití dokážou publikum stáhnout ze snových výšin zpět na zemský povrch.

Postava Fainy, malé sněhové holčičky, je zase prvkem, který příběh nadnáší. Čtenáři díky ní mohou pozorovat hned několik jevů, které se dostávají do rozporu s realitou. Proč jsou její výpovědi zaznamenány v textu odlišným způsobem než výpovědi jiných postav? Proč pravidelně od manželského páru utíká, aby se k nim v dobách nejtužší zimy opět mohla vrátit? Faina je magické stvoření, které žádnému čtenáři nedá spát, dokud se s jistotou nedozví, co je vlastně zač.

Slovní zásoba je zde neskutečně bohatá, nejvíce lze její rozsah pozorovat právě v popisných pasážích, kdy autorka vyvinula dostatek úsilí, aby čtenářům popsala prostředí Aljašky co nejbarvitějším způsobem. Dialogů je v textu méně, ale příběh je kupodivu ani moc nepotřebuje. V tomto případě se totiž veškerá pozornost soustředí na úplně jiné místo.