Přestože je příběh vyprávěn z pohledu první osoby, slova pana Stevense působí zdrženlivě a rezervovaně, náznaky emocí v nich čtenář postřehne jen zřídka. Jeho důstojnost a úslužné vystupování, které potřebuje při vykonávání práce komorníka, se projevují i v jazyce. Jeho projev působí mnohdy těžkopádně a zdlouhavě, k čemuž přispívají i rozvitá souvětí a delší popisné pasáže. Jeho přednes je však jedním z prvků, které skvěle vykreslují atmosféru poválečné Anglie a po čase si čtenář na Stevensův osobitý styl zvykne. Navíc distingovanost hlavní postavy, která zdánlivě komplikuje čtenářský posun vpřed, vyznívá kontrastně oproti přímočarému ději.

V příběhu se prolínají dvě dějové linie, a to minulost v podobě vzpomínek na společné sloužení pana Stevense se slečnou Kentonovou v sídle Darrington Hall a současnost zastoupená myšlenkovými pochody během cestování po Anglii. Obě linie jsou čtenářsky atraktivní, ale myslím, že každý čtenář si jednu z nich vybere a označí ji jako oblíbenou.

Soumrak dne působí na čtenáře nesmírně lehce, ale dovedu si představit, že neosloví každého, zejména tu část publika, která vyžaduje neustálou akci, případně plynulý dějový progres. Příběh totiž není moc dynamický a mnohem důležitější je jeho filozofické pozadí. Čtenáři, kteří se nenechají strhnout atmosférou a prahnou spíše po dramatickém ději, zde ze svého pohledu nic zajímavého nenajdou.