Převážná část knihy sestává právě z přepisů korespondence, kterou si Otto se svými rodiči vyměňoval. Listy jsou plné naděje a ničím neopodstatněné víry v lepší začátky, ale zároveň jsou v nich přímo hmatatelné skličující emoce jako smutek a bezmoc. Z reportáže se tak stala emotivní a zarážející výpověď.

Elisabeth Åsbrink se podařilo něco, na co jsem doposud ve světové reportážní literatuře narazila jen náznakem, případně vůbec. Ukázala, že za čísly ve spisech byli skryti skuteční lidé. Že deportace Židů byla sice masová záležitost, ale tyto masy byly tvořeny lidmi, tedy sestávaly z dýchajících, myslících a cítících tvorů, jakými jsme my všichni. Masovost většinou způsobuje, že se vytrácí identita a svéráznost. V této publikaci je však do popředí vytažen jeden příběh, na kterém autorka demonstrovala všechny hrůzy napáchané na Židech. Příběh Otty Ullmanna, který během toho, jak kniha postupovala vpřed, vyrostl z dítěte v dospělého muže, se dotkne každého čtenáře a připomene mu, že Otto je jen malou rybkou v moři zla, které se během druhé světové války odehrálo. Přestože válka skončila, její ničivé a destrukční následky se už zpět vzít nedají. Na planetě tak museli existovat lidé, kteří nikdy nedostali omluvu za ztrátu svých nejbližších.

Zároveň kniha dokazuje i fakt, o kterém se dosud ve společnosti jen velmi příležitostně šeptalo, a to skutečnost, že Švédsko ve třicátých letech dvacátého století také nemělo čisté ruce, a ačkoli se skrývalo za maskou solidarity a rovnosti, podnikalo kroky, které šly v souladu s antisemitistickými idejemi, stejně jako ostatní země. Další fakt, který z publikace přímo křičí a je patrný již v jejím úvodu, příliš zdůrazňovat ani nemusím. Skutečnost, že vývojem prošly postupem času jen informační technologie, ale v žádném případě ne myšlení a ideologie lidstva, jasně demonstrují slova na zadní straně obálky: ,Pojem horší rasy nahradila cizí kultura‘.