Přestože jsou svědectví úzce zaměřena na jedno téma, a to na vzpomínky na přímou účast ve válce, jejich struktura je obsahově různorodá. Detaily zvěrstev, které vyvolávají hrůzu, jsou chvílemi vystřídány popisy „běžného“ života na frontě. Tyto pasáže působí paradoxně – sice naoko zmírňují drastický nádech knihy, avšak rovněž jej i zvýrazňují. Poukazují na tvrdou skutečnost transformace ženské duše během válečného období. Přestože byly hozeny do rozbouřených vod a přinuceny plavat, stále si v sobě zachovávaly zbytky ženskosti. A to i přesto, že jim válka mnoho z jejich ženskosti nekompromisně vzala.

Z pohledu nestranného čtenáře se nejedná o jednoduchý kousek. Kniha místy působí až krutým dojmem, který publiku nedovoluje proletět velkým počtem stran za kratší dobu, a to i přesto, že je skutečnosti ukryté na řádcích opravdu strhnou. Jednotlivé zážitky je třeba vstřebat a vnitřně zpracovat, takže se tím snižuje i rychlost čtení. Přestože autorka předkládá čtenářům nepěkné obrazy, které vyvolávají husí kůži, strach i zděšení, přece jen je ze stránek cítit jakousi lidskost.

I tento postoj odlišuje knihu od jiných reportážních titulů. Reportážní literatura je sice známá tím, že přináší většinou zarážející a mrazivé pohledy na konkrétní témata, ale mnohdy v ní chybí cit, jehož absenci publikum podvědomě vnímá. Reportáže tak většinou působí stroze a věcně, ale kniha Válka nemá ženskou tvář obsáhla nejen fakta, ale přináší i přesvědčivou lidskost a emoce.